Prakticky už je léto, mělo by být teplo, a ono nic. To zamrzí. Místo toho abych se vyhříval na zápraží u kafe, nebo alespoň na verandě či pavlači, klepu zimu. A to je prosím už skoro červen. Jo jo, červen. Vzpomněl jsem si na dobu před třiceti lety, období zkoušek – tedy těch posledních – a velké lítání venku. Vzpomněl jsem si prostě na své dětství. Já jsem byl dítě samotář, ale také dítě, které hledalo kamarády a jaksi se mu to nedařilo. Vzpomínám si, jak jsem se v devíti letech setkal s mým prvním životním kamarádem, s kterým jsem později zažil plno dobrodružství. To bylo tak.
Ve třetí třídě k nám byl dán žák, na kterého si soudružka učitelka zasedla. Propadl, ale ne, že by nic neuměl. Byl z nepohodlné rodiny, tedy myslím tím politicky nepohodlné, jeho matka musela uklízet ve školní jídelně, a táta pracoval na nádraží. Ten kluk se jmenoval Jirka, tedy jako já, byl můj jmenovec. Jirka byl technický hračička, pořád něco vymýšlel, kutil, a občas taky něco přinesl do školy, kde mu to soudruzi zabavili. Ten den, kdy jsme se spolu začali mluvit, přinesl do školy zvonek na kliku, který si sestrojil pomocí polního telefonu. Zajímavá a šikovná věcička. Sice k ničemu nebyla, ale tolik kluků to zaujalo, až se někteří rozhodli mu zvonek na kliku, polní zvonek, ukrást. Bylo to před školou, přímo u té zdi kde na konci druhé světové němci postříleli plno lidí. Jirka se pral urputně a zvonek uchránil. Sledoval jsem to z povzdálí, a protože jsem srab, nezasáhl jsem. Ale to sem nepatří. Po rvačce, vlastně přesilovce dvou na jednoho, kluci utekli a nechali tam Jiřího samotného, svíjejícího se na zemi. Přiběhl jsem za ním a zeptal se, co mu je. „Jsi v pořádku“ Něco žbleptl, asi, že ano, narovnal se zpříma, rozhlédl se a odfoukl fffffff. Vykřikl jsem „víš co, budeme kamarádi“ a jsme do dnešních dnů. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně Náš hlavní revír bylo nákladové smíchovské nádraží, smíchovské katakomby a prokopské údolí, hlavně jeskyně. Byli jsme spolu od rána do večera, což už štvalo i rodiče. Ale to je vedlejší.
Nechci dávat návody, ale já jsem byl opravdu syčák. A jak si někteří mysleli, že jsem ten chudák, co spadá do průšvihu kvuli jiným, a ti dostávali nařezáno, musím po skoro třiceti letech přiznat, ten hajzlík a syčák jsem byl já. Já jsem jako kluk,v naší klukovské partě, podněcoval výpravy do Smíchovských katakomb, kam byl vstup zakázán, to já podněcoval lezení po skalách, střechách domů, skákání ze střechy na střechu, prolézání starého Smíchovského mlýnu, plavení narybářské pramici, kterou jsme si vždy nenápadně vypůjčily, a potom zase vrátily, aniž si toho kdokoliv všiml, a pak zděsilí úprk před říční policií, jezdění nad kolama nákladních vagónů, nebo skákání na projíždějící vlak a cestování na Vyšehrad a zpět. Bylo toho dost, a byly jsme tři nejlepší kamarádi, syčáci, kteří potřebovaly pořádně nařezat. Prosím Vás, NIC TAKOVÉHO NEZKOUŠEJTE A NEDĚLEJTE, teprve teď po letech, si uvědomuji, jaký jsme byly hovada, vždyť nám šlo i o život. Naším teritoriem bylo Smíchovské nádraží, přesněji ta nákladní část. Ta druhá strana, patřila Radličákům, hajzlíkům. Na jejich území ( myslím tím část nádraží) se se dalo těžko dostat, leč, nebylo to nemožné. Tenisák našel způsob, vlastně úplně náhodně. /zkým a nízkým odtokovým kanálem, kudy jsem se protáhl tehdy stěží, no dnes už vůbec. Úkolem bylo jim na jejich teritoriu udělat nějaký znak, nebo se dostat do jejich bunkru a něco jim šlohnout. Oni k nám na věžičky, se nikdy nedostali, my k ním ano. Cha Cha.
Jak jsme stavěli vor
Také si pamatuji, jak jsme si stavěly vor. To tedy nebyl můj nápad, ale byla to legrace. To se vám takhle na nákladovým přístavišti naproti Cindě, válely pivní, rozbité sudy. Vedle byly trámy, nějaké ty tyčky, tak jsme si ztloukly vor. Po slavnostním vyplutí, asi po sedmi metrech se vor rozpůlil, totálně rozpadl, a my jsme skončily pod vodou. Něco mně praštilo přes hlavu, ajá začal počítat andělíčky. Duchapřítomnost kamaráda, mně zachránila život. Mokrý a šťastný, jsem dorazil domů. Matka mi hodila do vany, bylo to s křikem, a já si vymýšlel pohádku, jak jsem šel po nábřeží, sklouzla mě noha, a já spadl do vody. Myslím, kdybych řekl pravdu, tak by mě seřezala tou rákoskou, co měla po svém otcovi, kterého tou rákoskou švihal jeho otec, tedy můj praděd. Ta rákoska pořád na té skříni leží.
Sídlo zla
Součástí našeho boje s Radličáky, byl i Paví vrch, na kterém byla centrála rušičky na Svobodnou Evropu ( rádio, které tehdy vysílalo z Mnichova, a komunisti ho rušili) Teď patří radiokomunikacím. Dům byl obklopen, teď je to již prosekaný, velkou neprůhlednou zahradou, za kterou jsme se musely , my děti, dostat. Věděli jsme, že je to nebezpečné, a přesto to toho blbce Tenisáka napadlo, a všichni s tím souhlasili. Bylo léto, pět hodin odpoledne, a my jsme obcházely vilu a hledaly, kudy se tam dostat. Plot byl totiž obehnán ostnatým drátem. Až se tam nějaká mezera našla. Tam to šlo, ze zídky, kde chyběl kus drátu. A jsme tam. Prolézáme se roštím, až náš zrak spadne na krásnou zahradu, nóbl kurt a opalovací místo s lehátky, bazén tam komouši neměli. Přeběhli jsme až k vile a začali studovat. Dovnitř nebylo vidět, ale ozýval se šramot, pak nějaké hlasy, které byly stále blíž a blíž, až. Srdce v kalhotech. Stál jsem očima před tím jedním STBákem a rozklepal se. Zatímco kamarádi se rozprchli, já stál s hubou zamrzlou, teplo po těle, nohy dřevěné. Myslel jsem si, ták, a teď vytáhne pistol a zastřelí mě. Tak jsem tam teda stál, a byl jsem celý podělaný strachy. Sáhl pod bundu a něco tam šmátral, mé nohy byly jako sto let starý dub, ten chlápek pomalu vyndával ruku, a, kolaboval jsem, věděl jsem, že mě zastřelí, byl to přeci představitel zla, ten co mučí malé děti, peče si je na rožni. Konečně vyndal ruku. Uff, nic v ní neměl,vlastně, přece jenom, něco držel v ruce, v pěsti. ,, na" řekl a podával mě kulatý červený předmět. Hned jsem poznal, byl to bonbón, taková ta malina, jak se tehdy prodávala. ,, myslíš, že jsem odpornej úchyl, co?" řekl. ,, Ne pane, nemyslím" žbleptl jsem potichu. ,,Mám ho z vraku staré lodi, od jednoho kapitána, Cucal ji, když jsem ho zastřelili. Musel jsem mu rozevřít čelisti heverem." Byl jsem podělanej víc než splašený stádo velbloudů se salmonelózou.,, Děkuji, nechci" Přikázal mě, ať si ho dám do pusy. Tak jsem udělal. ,, A teď vypadni i s tvýma kamarádama, tady nemáte co dělat" zvýšil hlas, stiskl mě za krk, a táhl oficiální brankou ven. Uf. Já byl venku, kluci ne. Nemohli se dostat přes zídku. Ze strany zahrady, to totiž bylo vyšší. O hodně.
A hurá do tanku
Pro malého kluka, to byly velké zážitky. Dostat se v Barrandovských ateliérech přímo do garáží, kde byla vojenská vozidla z druhé světové, tanky, trupy letadel. Chodili jsme tam rádi řádit. Náš nepřítel byl pes, vlčák, takový hrubián nevychovaný, neměl jsem ho rád. Jednou nás držel dost dlouho v šach matu, než ho to přestalo bavit a odešel.Vozidla byla z devadesáti procent odemčena, tak jsme se tam vždy uvelebili, a představovali si, že jsme někde ve válce, a vítězíme, jako ta naše slavná armáda.
Tenisák: leti na nás řízená střela.
Jirka V: To zatím nelze rozpoznat. Ale je jasné, že mají mnohem vyspělejší techniku než my.
Ota P: To má i státní podnik na pračky.
Tenisák: Červený poplach!
Bavilo nás to, někdy jsme v oddanosti hře, dělali takový řev, že se probudila i místní ochranka.
Na místním smetišti se dalo najít mnoho věcí, třeba nacistické helmy, asi je filmaři již nepotřebovali, hned jsme si je taky vzali do věžiček.
Tajná mise
Fotbal jsem neměl rád, když ho kluci šli hrát, znamenalo to povětšinou celý den. Tak jsem s nimi prostě nechodil, nechtělo se mi. Nebo se taky stalo, že kamarádi odjeli, a já zůstal v Praze sám. To jsem potom bezmyšlenkovitě bloudil, a přemýšlel, co dělat. Vymyslel jsem si tedy hru, tajná mise, o které nevěděl ani nikdo z kluků. Prostě spočívala v tom, že jsem se potichoučku a nenápadně vkradl na nepřátelské území, v tomto případě to byl Smíchovský lihovar, a zjišťoval, jako průzkumník, informace. Bylo to úplně jednoduché, přelezl jsem plot a potichoučku přeběhl k tovární zdi, na které byl železný žebřík, a po něm jsem vylezl na střechu. Potichu jsem proběhl vždy k otevřenému vikýři a vlezl dovnitř. Pomalu jsem byl otrlejší, nebo spíše drzejší, a já se po dalších a dalších návštěvách začal po fabrice procházet suveréně, jako doma. Až jednou, to mě dělníci zmerčili, Dvě monstra podobná opeřeným godzilám s řevem kráčejí kamsi, zašlapávajíc cestou stožáry elektrického vedení mě začala honit. Utekl jsem. Bohužel hned druhý den byl vikýř zastavěn
a já měl utrum.
2024 ©